Děčínský odchovanec, silový křídelník, výborný střelec a obránce. To je třicetiletý Filip Kroutil, jehož profesionální hráčská kariéra se uzavírá. Při této příležitosti jsme s Filipem připravili rozhovor, ve kterém se ohlíží za svou karierou i objasňuje další plány.
* První otázka je jasná. Proč jste se rozhodl skončit?
Protože
jsme se s klubem takto dohodli. Po dvanácti letech už to nemělo
oboustranně příliš smysl. A to jak po finanční stránce, tak vzhledem k
tomu, že Děčín má teď hodně mladých hráčů, kteří potřebují prostor. Není
to tedy tak, že by mě klub vyhodil, nebo já nechtěl být v Děčíně. Byla
to oboustranná dohoda.
Všem
svým známým říkám, že na devadesát pět procent karieru ukončuji. A těch pět
procent si nechávám na to, že třeba přijde nabídka, která nejde
odmítnout. A všichni by pak věděli, že pokud budu hrát, budu extrémně
přeplacený (smích). Spíš to ale vidím na konec kariéry, protože už jsem
začal ve svém životě rozjíždět různé věci, takže na ten basketbal by
vlastně ani nezbyl čas.
Možná
je mého rozhodnutí trochu škoda, protože sám cítím, že bych týmu ještě
mohl pomoci. Po fyzické stránce jsem na tom skvěle, psychicky je to také
fajn. Navíc končím v momentě, kdy jsem měl minuty na hřišti a hrál
jsem. Nebylo to takové, že postupně člověku klesá minutáž až jednoho dne
zjistí, že nehraje vůbec. Ale já se prostě rozhodl, a hledat angažmá v
jiném týmu za stejné peníze mi nedává smysl. Jsem usazený v Děčíně, kde
mám ženu, dvě děti, tři psy a barák. Neumím si představit, že bych teď
byl někde daleko a vracel se domů jednou za čtrnáct dní. To mě fakt
neláká.
* Vaše statistiky ukazují, že jste byl stále platným členem týmu...
Říká
se, že nejvíce produktivní věk basketbalisty je mezi šestadvaceti a
jedenatřiceti roky. Já jsem teď v tomto období a určitě bych ještě
nějakou tu sezónu zvládl, jenže u mě rozhodovala i finanční stránka
věci.
* A nehodláte se věnovat třeba basketbalu jako trenér, nebo se pohybovat v zákulisí?
Na
tohle nejsem. Po těch letech, kdy jsem hrál a tisíce lidí mě poznávali a
řvali na mě z hlediště nebo i na ulici, se chci uzavřít do své bubliny.
Chci si udělat svoji práci a mít klid. Takže jako pokračování svého
života jsem si vybral zedničinu.
* Zedničinu?
Mě
stavařina vždy hrozně bavila a baví mě i teď. Takže se jí chci věnovat
naplno, konkrétně realizacím koupelen. Už jsem jich pár udělal, i když
nikoliv oficiálně, ale jen jako výpomoc. Navíc, když je člověk šikovný,
dokáže si v této branži vydělat hodně peněz a mít zakázky na hodně
dlouho dopředu. Nechci se chlubit, ale já mám do konce roku už plno. A
to je nijak nesháním, nechlubím se tím. Prostě lidé chodí a chtějí
koupelnu.
* A jak jste se k zedničině dostal?
Nejprve
jsem zrekonstruoval jeden byt, pak druhý, teď jsem udělal barák, takže
zkušenosti postupně přibývaly a já zjišťoval čím dál víc, že mě to
extrémně baví. Navíc z basketbalu mám dobrou fyzičku a nevadí mi být
ohnutý celý den u obkládání nebo tahat těžké věci.
* Tady se nabízí spekulace, že vy jste ukončil profesionální kariéru, Maksim Šturanovič rovněž, takže nebude pracovat spolu?
To
ne (smích). I když je pravda, že Maksim buduje u něho v Černé Hoře tři
baráky na ubytování Airbnb, takže se mnou byl na několika koupelnách,
protože se to chtěl naučit a vědět, jak se to dělá správně. Takže byl
vlastně takovým mým učněm.
* Bylo vaše rozhodnutí pověsit basketbal na hřebík těžké?
Samozřejmě.
Je mi třicet a basketbal jsem hrál dvacet pět let. Celý svůj život jsem
vstával s tím, že ně nějaký trénink, že se blíží zápas. Takže toto
rozhodnutí trochu naruší můj chod života, ale na druhou stranu mi spadl
kámen ze srdce z toho tlaku, který jsem prožíval. Když se profesionální
hráč probudí a blbě spal nebo ho něco bolí, hned se to odrazí na jeho
výkonu na hřišti. U zedničiny to doufám tak nebude, protože když člověk
dodrží všechny postupy, práce bude odvedená stejně kvalitně. U
basketbalu je těch proměnných opravdu hodně, je to těžké na psychiku.
* Vy jste strávil celou svoji profesionální kariéru v Děčíně. Proč? To nebyly jiné nabídky?
Byly.
Ozývaly se různé týmy, někdy to bylo i za lepší peníze, ale vždy to
přišlo v době, kdy se mi z Děčína nechtělo. Rekonstruoval jsem byt,
narodilo se nám dítě a odchod úplně nedával smysl. Navíc z děčínského
klubu se vám nechce odcházet. Je to rodinný klub, kde vás nikdo
nepodrazí, fanoušci jsou skvělí a management se o hráče opravdu stará.
Takže i když v Děčíně berete menší peníze, odcházet se vám opravdu
nechce, protože se vám tady líbí.
* Jak budete hodnotit roky v děčínském dresu?
Jen
v tom nejlepším. Děčínský basketbal byl celý můj život, zažil jsem
hodně trenérů, ale nikdy jsem necítil, že by bylo něco špatně. A silně
pochybuji, že bych v jiném týmu zažil tolik skvělých okamžiků jako tady.
Mám to štěstí, že jsem členem stříbrné generace, vozili jsme medaile a
měli úspěchy. Na tohle budu vzpomínat až do smrti. Ano, jsou hráči,
kteří mají dvanáct titulů s Nymburkem, ale Nymburk má xkrát větší
rozpočet než Děčín, takže stříbrné medaile jsou fakt skvělé. Tím ale
nechci říct, že mě nemrzí, že jsme alespoň na jeden titul nedosáhli.
Výhra v Českém poháru je fajn, ale liga je liga.
* Jsou nějaké okamžiky, na které budete vzpomínat obzvlášť rád?
Určitě
to bude první stříbrná medaile. Ten semifinálový zápas s Prostějovem,
který nám vyhrál Tomáš Vyoral, a na to navazující "zimák" v Děčíně. To
bylo fakt něco neuvěřitelného. Pamatovat si to budu také proto, že jsem
ten den neudělal maturitu, takže jsem šel na zimní stadión smutný, ale
tam to ze mě spadlo a skočila na mě nervozita, protože jsme hráli před
pěti tisíci diváků. Další, co si budu pamatovat, je finálová prohra s
Opavou. To bolelo strašně, protože tohle byla naše největší šance na
zisk titulu. Opravdu to bolelo moc, ale také si pamatuji, jak opavští
fandové skandovali "Děčín, Děčín" a děkovali nám za výkon v této sérii.
* Koupíte si permanentku pro příští sezónu?
Já
trochu doufám, že nebudu muset. Ale pokud tím podpořím klub, rád si ji
koupím (smích). Jinak na zápasy plánuji chodit, asi ne na všechny, ale
ty sobotní by mohly klapnout. Takže se s fanoušky uvidím a můžeme pak
pokecat.
* Jak vidíte budoucnost děčínského basketbalu?
Mladí
kluci mají ohromný potenciál, protože jsou ze špičky českého
mládežnického basketbalu. Děčínu tedy přeji jen to nejlepší, na druhou
stranu absolutně pochopím, když ti mladí, třeba Mára Houška nebo Saša
Krob, vyrazí někam do světa nasbírat zkušenosti. Ale když zůstanou,
budou dostávat šance a postupně se budou lepšit. Ano, někdy to nebude
ono, protože jsou mladí, ale věřím, že v tu chvíli je podrží hráči jako
Pomikálek nebo Vyoral a Děčín se bude stále držet v horních příčkách.
* Co byste vzkázal na závěr?
Chci
poděkovat všem fanouškům a lidem, kteří se pohybují okolo děčínského
basketbalu. Oni jsou motorem, bez nich by to nešlo. A je jedno jestli
mluvím o uklízečce nebo manažerovi klubu. Ještě jednou tedy všem díky,
protože to byla skvělá jízda.